Koni koni konici

PŘIROZENÉ CHOVÁNÍ KONÍ

Vývojová řada předků koně, jak ho známe dnes, a nauka o koni ukazují, že kůň je určen pro pohyb. Stavba jeho těla a fyziologické funkce jsou zaměřeny na jeden cíl: po bezprostřední reakci se rychlým pohybem zachránit před nebezpečím.
Důkaz o tom, že vývoj koně byl zaměřen na schopnost vyhnout se nebezpečí nebo se před ním zachránit rychlým únikovým během, můžeme hledat i v těchto ukazatelích: zdravé hříbě se postaví na končetiny po narození velmi brzy, často již do půl hodiny. Rodí se s relativně vysokými končetinami, uzpůsobenými pro rychlý běh. Mléko saje až 50krát za den, při celkové spotřebě 10 - 20 L mléka. Malá dávka nezatěžuje trávicí ústrojí hříběte při běhu. Četné krátké přestávky v sání neomezují pohyb klisny-matky a možnost úniku před nebezpečím společně s hříbětem. V průběhu laktace nebrání klisně v pohybu pevné vemeno a krátké struky. V poměru k hmotnosti těla má kůň velké srdce a také kapacita plic je v poměru k objemu hrudníku relativně velká. Výživa koně je zaměřená na lehce stravitelné živiny, takže denní krmné dávky nezatěžují při běhu trávicí ústrojí atd.
Nepřetržitá nebezpečí, neustále opakované podněty, kdy i nepatrné zachrastění nebo téměř neviditelný pohyb na zemi mohly znamenat přítomnost plížící se šelmy, způsobily, že podmíněné obranné reflexy se staly nepodmíněnými, dědičnými. V průběhu nekonečně dlouhých období se u koně tvrdým bojem o život v otevřené travnaté stepi vytvořily nejen dokonalé obranné reflexy, ale i rychlost a vytrvalost, velikost a síla, otužilost proti změnám prostředí a nepřízni počasí, proti žáru poledního slunce nebo chladu sněhových bouří. Všechny tyto vlastnosti učinily z koně nejlepšího pomocníka člověka. Těchto vlastností, které kůň získal dědictvím po předcích, využil člověk ke svému prospěchu, buď aby se dal koněm nosit, nebo aby přepravoval náklad tahem či na jeho hřbetě, a to za každého počasí, na těžkých cestách, v hlubokých polích, bez přerušení v létě i v zime. Člověk od koně prostě vyžaduje vše, co dlouhým vývojem a tvrdým bojem o život z koně vytvořila přiroda.
Domestikací byl kůň zbaven všech starostí, které v divokosti musel vynakládat ke svému přežití. Nemusí nepřetržitě a bedlivě sledovat, zda se neblíží nepřítel, nemusí vyhledávat potravu a vodu, místo k úkrytu v krajně nepříznivých povětrnostních podmínkách apod. I když síla těchto instinktů byla zeslabena v průběhu více než 6000let trvající domestikace, přece jen vyzařuje energii, kterou je nutné využít správným směrem.
Proto je podmínkou úspěšněho chovu, výcviku a tréninku koně i dostatečná znalost jeho psychologie, návyků, instinktů a způsobu života. Znalost temperamentu a charakteru koně, tj. jeho vyšší nervové činnosti, je nutná pro správnou volbu tréninkového i pracovního zatížení.
Z psychologického a fyziologického hlediska jsou v životě hříbat tři kritická vývojová období: (viz. samostatné články)
- období posnatální (po narození)
- období odstavu
- období základního výcviku

VLASTNOSTI KONĚ

Znalost vlastností koně je pro jezdectví nepostradatelná. Pouze ten, kdo se stále pokouší koním porozumět, se může ve styku s nimi správně chovat.

Koně jsou stádovými zvířaty. Stádo jim poskytuje ochranu a jistotu. Žádný kůň není rád sám - na tuto situaci si musí pozvolna zvykat. Ve výcviku můžeme tento stádový pud využít, např. použitím staršího, zkušeného koně jako vedoucího před remontu.
Koně mají pevnou stádovou hierarchii. Pravidla, jak se k sobě navzájem chovat, jim zajišťují přežití ve stádě. Boje o postavení, nejčastěji se vyskytující mezi hříbaty, ale i tehdy, přijde-li do stáda nový jedinec, jsou instinktivním chováním koní. Koně používají ke své obraně kopyta a zuby. Nejsou při tom vždy ohleduplní. Na druhé straně umí koně projevovat i jemné chování, výraznou vzájemnou náklonnost a zvědavost.
Každý jezdec si musí uvědomit, že kůň si chce i ve vzájemném vztahu s člověkem ujasnit hierarchii. Pouze takový jezdec, který bude působit klidně, jistě a důsledně, bude koněm akceptován jako výše postavený.

Koně jsou zvířata bránící se v první řadě útěkem. Býložravcům nabízí bleskový útěk nejjistější ochranu před nebezpečím. Koně mají různý práh dráždivosti, nejistoty mohou vést k útěku. Zpanikaří-li, jejich chování začne postrádat jakoukoli smysluplnost a může vést až k nebezpečným situacím.
Pro jezdce je takové chování koně velmi nepříjemné, protože se projevuje lekavostí. Je však naprosto zbytečné ho pro toto instinktivní chování trestat. Klidné, trpělivé obeznámení koně s co nejvíce novými věcmi a situacemi jim dodá důvěru a jistotu.

Kůň je zvíře s potřebou pohybu. Divoce žijící koně byli ve svém původním prostředí rozlehlých stepí v pohybu mnoho hodin denně, aby si mohli zajistit dostatečné množství potravy. Proto je pro spokojenost koně důležitý dostatek pohybu, světla, vzduchu a kontaktu se svými stádovými druhy. Je-li kůň ustájen, musíme na tato kritéria při denní péči obzvlášť dbát. Koni musí být umožněn dostatečný a rozmanitý pohyb, k čemuž patří i chození do výběhu nebo na pastvinu.
Každý kůň se od jiného odlišuje svým charakterem a temperamentem, zálibami a averzemi. Jeho momentální náladu a stav poznáme především podle hry uší, podle očí a podle pohybu ocasu.
Koně nejsou od přírody agresivní. Často se však k sobě chovají silácky, což je patrné obzvláště u hřebců. Problémi při zacházení s koňmi však vznikají následkem neodborného přístupu nebo špatných zkušeností zvířete.
Jezdec musí vynaložit mnoho času, trpělivosti a pozornosti, aby správně rozpoznal a pochopil chování koně. Pouze tak může dosáhnout jeho důvěry a náklonnosti, rozeznat u něj strach od vzpurnosti a správně postupovat při jeho výchově a výcviku.
Správný výcvik se pozná podle toho, že se kůň v pohybu pod jezdcem stále zdokonaluje, a zárověň si udržuje svou přirozenost a individualitu.
Koně, kteří jsou při každodenní práci spokojení a ochotní, nabízejí nejlepší předpoklady pro stabilní a harmonické partnerství mezi člověkem a zvířetem. tyto předpoklady se podpoří a upevní trpělivostí, respektováním psychiky koně a častým chválením.

ROZMNOŽOVÁNÍ KONĚ

Pohlavní orgány
Pohlavní orgány hřebce slouží k produkci a přenosu samčích pohlavních buněk do těla klisny tak, aby mohlo dojít k oplodnění. Nejnápadnější na zevních pohlavních orgánech hřebce jsou varlata a penis (pyj). Pohlavní orgány klisny jsou dva vaječníky s vejcovody, děloha a pochva, která vyúsťuje v otvor pod ocasem. Tento otvor se nazývá vulva. Vulvu tvoří dva stydké pysky.

Říje
O klisně, která je ochotna spářit se s hřebcem, říkáme, že je v říji. Období říje trvá přibližně tři až devět dní. V následujících třech až čtyřech týdnech klisna hřebce odhání a odmítá jeho pozornost až do doby další říje. Během říje se klisna často blýská, tj. vulva se střídavě otevírá a zavírá, přičemž z ní vytéká malé množství hlenovité moče. Pokud klisna nedává říji dostatečně najevo, zkusíme její reakci na přítomnost hřebce. Hřebce, kterého k takovémuto účelu používáme, nazýváme prubíř a většinou to bývá mladý nebo neplodný hřebec. Hřebce opatrně přivedeme do blízkosti klisny a pozorně sledujeme její reakci. Pokud je přístupná, začne blýskat. Pokud v říji není, odhání hřebce kopáním a ostrým pískavým ržáním. Koně jsou pohlavně aktivní zejména na jaře a během letních měsíců.

Spoutání
Před připouštěním se často spoutávají klisně zadní nohy provazem: pokud říje není dostatečně silná, nemůže hřebce zranit kopnutím zadních nohou.

Připouštění
Klisna se připouští pouze když je v říji. Hřebec, kterého přivedeme k říjící klisně, se vlivem pohlavního pudu vzruší. Jeho pyj se zvětší, ztvrdne a prodlouží se. Vlastní páření spočívá v tom, že hřebec zavede svůj pyj do pochvy klisny. Aby se do pochvy zároveň nedostaly žíně, dáváme klisně na kořen ocasu bandáž.

Umělá inseminace
Mimo přirozený způsob může být semeno hřebce zavedeno do pochvy klisny také umělým způsobem. To se nazývá umělá inseminace. Umělou inseminací se předchází různým problémům, které souvisejí s říjí klisny, a také se ušetří výdaje za přepravu koní.

Vyšetření březosti
Abychom zjistili, zda je klisna březí, můžeme ji dát vyšetřit. Veterinář nahmatá rukou, vsunutou do konečníku, dělohu klisny. Takové rektální vyšetření se provádí ve speciálně upraveném vyšetřovacím boxu. Veterinář tak může klisnu v klidu vyšetřit, aniž by hrozilo, že ho klisna zraní.

Zkoušení klisny hřebcem
Pro zjištění březosti klisny můžeme po třech až čtyřech týdnech po posledním připouštění použít také hřebce. Zkoušením rozumíme blízké zkontaktování mezi hřebcem s případně březí klisnou. Pokud klisna hřebce odhání, je velká šance, že je březí, neboť neříjí. Jiné metody pro zjištění březosti jsou krevní zkouška nebo rektální vyšetření (viz vyšetření březosti). Nejspolehlivější je však vyšetření pomocí ultrazvuku (echoskopie).

Březost
Klisna je březí, pokud došlo k oplodnění vajíčka. Březost klisny trvá přibližně jedenáct měsíců. Klisna může během březosti normálně pracovat až do doby dvou měsíců před plánovaným porodem. V těchto posledních dvou měsících necháváme klisnu v klidu. V této době potřebuje větší dávku krmiva, neboť v tomto stádiu březosti potřebuje plod pro svůj růst hodně výživných látek. Také zvětšování mléčných žláz, dělohy a plodových obalů klisnu hodně zatěžují.

MATEŘSKÝ INSTINKT

Klisna instinktivně ví, jak se má ke svému hříběti správně chovat. Klisny a hříbata mají k sobě od počátku úzký vztah a ten trvá déle, než bychom si mysleli.

Mateřský instinkt se projevuje už před nározením hříběte.
Už před narozením klisna přesně ví, co musí udělat, aby svého potomka ochránila, Dokáže protahovat porod tak dlouho, dokud nemá pocit, že prostředí, v nemž chce hříbě přivést na svět, je bezpečné.

Instinkt
Klisna se chová instinktivně správně. Po porodu novorozené hříbě olizuje, aby je zahřála a postarala se o jeho prokrvování. Jakmile je schopná vstát, zdvihne se ze země a šťouchá do hříběte, aby se také postavilo a začalo pít mateřské léko. Během prvních hodin po porodu si k sobě klisna a hříbě vytvoří velmi úzký vztah.

První kroky
Hříbě se dokáže už pár hodin po porodu udržet samo na nohou. To je velmi důležité pro jeho přežití, protože, pokud žije ve volné přírodě, musí svou matku už velmi brzy následovat, a to cvalem. Klisna ho naučí, že musí okamžitě a rychle utéct, jakmile od ní dostane varování. Když hříbě poprvé cválá, zůstává ještě v těsné blízkosti své matky. Klisna cválá vždy tak, aby její mohutné tělo bylo mezi zdrojem případného nebezpečí a mezi jejím hříbětem.

Odvážná matka
Vyskytne-li se nebezpečí a je-li na útěk už příliš pozdě, postaví se klisna nebezpečí neohroženě čelem. Hříbátko se drží těsně za ní nebo se tiskne k jejímu boku. Pokud je klisna přesvědčena, že jejímu hříběti hrozí nebezpečí, je vůdči potenciálnímu útočníkovi velmi agresivní. Napadne ihned nepřítele, kouše a kope. Raději by se nechala na místě zabít, než by připustila, aby byl jejímu hříběti zkřiven byť jediný "vlásek". Mnoho lidí obdivuje odvahu klidśen. Klisna je přímo příkladnou matkou. Je při nebezpečí vždy vedena svým instinktem a nikdy by se nedokázala chovat jinak, než právě takto.

Neustálý dialog
Hříbě se postupem času stává stále více samostatným. Obíhá kolem své matky stále ve stále větších kruzích, aby prozkoumalo okolní svět. Po pár měsících už zcela samo dovádí bezprostředně na louce, hraje si s ostatními hříbaty a systematicky prozkoumává své nejbližší okolí.
Matka své hříbě střeží a dorozumívá se s ním frkáním a slabým a hlasitějším řehtání. Když hříbě zaběhne příliš daleko, klisna ho přivolá zpátky velitelským zařehtáním. Čím je hříbě starší, tím dále se smí vzdálit, ale klisna má neustále velký strach, že by ji mohlo něco nebezpečného od jejího hříběte oddělit.

Jak se vlasně poznáme mami?
V prvních hodinách po porodu klisna své hříbě olizuje a vydatně jej očichává. Přijímá jeho pach a hříbě zase vnímá pach své matky. Tak se potom vždycky poznají, a to také ve stádu a dokonce i tehdy, jsou-li od sebe dlouho odděleni.

Dobré mravy
Hříbě si zpočátku hodně hraje se svou matkou. Neustále zkouší, co všechno si může dovolit. Klisna mu věnuje veškerý svůj čas a ráda se od hříběte nechá zlákat ke hře. Přitom své hříbě leccos naučí. Hříbě se učí znát pravidla a hranice toho, co je dovoleno a co je zakázáno. Klisna bedlivě dohlíží na to, aby její hříbě nebylo příliš drzé a učí ho respektovat sociální hierarchii uvnitř stáda. Také dbá na to, aby se hříbě při hře nevystavilo nebezpečí a aby neublížilo sobě ani ostatním koním ve stádě. Klisna hříbě často napomíná a v případě nutnosti jej vykáže zpět do správných mezí. To je její mateřský úkol. S ostatními koňmi by mnohá zkušenost byla pro hříbě mnohem bolestivější.

Doubrou chuť!
Hříbě se začíná již velmi brzy po porodu pást vedle své matky. Zpočátku jen všechno očichává, okukuje a okusuje trávu kolem sebe. Žere bez výjimky pouze to, co žere i jeho matka. Tak se časem naučí rozeznávat poživatelné rostliny od rostlin nepoživatelných. Když klisna najde jedovatou rostlinu, zafrká určitým specifickým způsobem. Toto znamení "velkého nebezpečí" si hříbě velmi dobře zapamatuje a v hlavě si spojí velké nebezpečí se zvláštním pachem této rostliny. Tímto způsobem se naučí žrát i seno, krmivo a všechno ostatní, co před ním žere i jeho matka. Ta mu takto vlastně říká: "Tohle můžeš klidně jíst, to je pro tebe taky dobré." Tak si hříbě utváří své zvyklosti ohledně potravy.

Hříbě roste
Postupem času bude pro hříbě hrát velkou roli pospolitost ve stádě. Bude se svou matkou trávit stále méně a méně času a více ho bude věnovat ostatním mladým koním. Klisna vede hříbě systematicky k tomu, aby se stále více osamostatňovalo. Nehraje si s ním tak intenzivně jako dřív a nenechá ho od sebe také už moc často sát mléko. Odvykání se děje pozvolna a citlivě. Ve volné přírodě nechává klisna sát své hříbě většinou až do narození dalšího potomka.

HŘÍBĚ ZAČÍNÁ SVŮJ ŽIVOT

Klisna nosí své hříbě 320 až 355 dnů. Tato doba se nazývá březost. U volně žijících koní poskytuje stádo matce a mláděti ochranu, obzvláště tehdy, když mládě přichází na svět. Klisny ze stáda obstoupí v kruhu rodící klisnu. V bezpečí tohoto ochranného kruhu se pak hříbě narodí. Porod trvá za normálních okolností jen asi čtvrthodinku. Pokud se přiblíží nepřítel, vyhazují klisny prudce zadními kopyty, aby uchránili novorozené mládě. Hřebci ze stáda drží stráž, přičemž vytvářejí druhý kruh kolem klisen. V jezdecké stáji přivádí matka své mládě na svět bez cizí pomoci. Pouze nastanou-li komplikace, je přivolán zvěrolékař. Hříbě je po narození úplně mokré a rozježené. Matka je olizuje s velkou oddaností, až je skoro suché. Pak už netrvá dlouho a hříbě se pokouší postavit na vlastní nohy. Vypadá to hrozně nemotorně a neohrabaně. Krátce na to se pokouší o první kroky. Teď už je také připraveno poprvé se napít od matky.

Co se hříbě naučí od matky

V prvních dnech života zůstává hříbě stále v blízkosti své matky a klisna své mládě skoro nespouští z očí. Mladý kůň se v této době učí rozumět světu. Mnohé způsoby chování okouká od matky. Začíná to při styku s ostatními koňmi. Matka ale svému mláděti také ukazuje, jak se chovat k člověku. To si při tom uvědomí, že k životu jezdeckého koně patří zcela samozřejmě sedlo, uzda a podobná jezdecká výstroj. Hříbě se vyživuje tři měsíce mateřským mlékem. Pak začíná žrát trávu a svou matku již tolik nepotřebuje. Kromě jídla a spaní je pro jeho zdravý vývoj důležité i hraní. Při něm se hříbata naučí různé způsoby chování, které budou později potřebovat. Hrají například „vylekání“ a „útěk pryč“. Jiná velmi oblíbená hra je „vyhazování“. Při té mocně vyhazují zadníma nohama.. v tomto období se učí i druhy chůze.

Výchova člověkem

Když už hříbě nedostává od matky žádné mléko, rychle se osamostatňuje. Zároveň polevuje i péče matky. Od tohoto okamžiku je role člověka ve výchově koně stále důležitější. S velkou trpělivostí, ale i schopností se prosadit, je teď možné přivést mladého koně k jeho budoucím úkolům. Především se musí od začátku naučit dobrým způsobům. Pokud si totiž hříbě zvykne na to, že se může prosadit šlapání, kousáním a podobně, je potom mimořádně těžké ho to zase odnaučit. Na povinnosti si musí kůň zvykat již mezi druhým a třetím rokem života. Nejprve se kůň učí nosit uzdečku a sedlo na lonži. Teprve tehdy, když ovládá tyto základní věci, může začít s výcvikem na jezdeckého koně.

KOŇSKÁ PŘÁTELSTVÍ

Často slýcháme o nerozlučných koních nebo jiných přátelských vztazích mezi koňmi a při kontaktu s nimi můžeme zjistit, že koně mají svou hlavu: někteří, jak se zdá, se mají rádi, jiní se vůbec nemohou vystát. Jak koně dávají najevo svou náklonnost nebo averzi?

PŘÁTELSTVÍ MEZI KOŇMI OPRAVDU EXISTUJE!
Každý určitě někdy slyšel srdceryvné řehtání koně, když mu z pastviny odvedli jeho druha. Anebo byl svědkem přemrštěného vítání při jeho návratu. Lidské pocity bychom sice neměli přenášet na koně, ale na druhé straně kůň dokáže velmi dobře dávat najevo svou náklonnost nebo averzi.

Stádový pud
Ve stádu divokých koní je stádový pud ještě velmi silný. Každý kůň posluchá svůj pud sebezáchovy, který mu velí zařadit se do stáda. Podřídí se pravidlům skupiny, aby nebyl vyloučen. Pokud se totiž od svého stáda oddělí a bude sám, může se stát snadnou kořistí dravých zvířat.

Komunikace
Soudržnost stáda se neustále posiluje. Koně spolu komunikují slabým řehtáním a méně či více přátelským frkáním. Těmito signály, které jsou velmi dobře doprovázeny řečí těla, si koně navzájem sledují, jaké místo ve stádu zaujímají. Koně se navzájem očichávají, olizují se, lehce se oždibují a hrají si spolu.

Známe se?
Každý kůň ve stádu rozezná hlas a pach druhých koní. Kůň, který do stáda nepatří, je tak okamžitě rozpoznán. A každý také zná své místo v hierarcgii stáda. Mnozí koně si velmi dobře rozumějí a přímo se na sebe "lepí". Jiní si naproti tomu zachovávají spíše odstup.

Stádový pud ve stáji
I když je kůň chován ve stáji, jeho stádový pud zůstává zachován. Ostatní koně jsou pro něho to nejdůležitější. Stáj je takříkajíc jeho stádem. Když se vrací do stáje, ocitá se zároveň v bezpečí svých druhů.

Hierarchie
Navzdory omezeným konaktům, které kůň může s ostatními ve stáji navázat, existuje i tady pevná hierarchie. Mnohých koní se ti ostatní bojí. Tato zvířata jsou velmi dominantní. jiní jsou naproti tomu ke svým druhům velmi přátelští a ihned se jim podřizují.

Nerozluční
Někdy se dva koně spřátelí, když stojí ve stáji vedle sebe. Stojí bok po boku celý den a skrz mřížoví boxu se mohou navzájem očichávat. Když pak jde jeden z nich ze stáje, jeho druh za ním hlasitě řehtá a při jeho návratu ho opět radostně vítá. Někdy se spřátelí i koně, kteří nestojí přímo vedle sebe. Pokud se mají očividně rádi, můžeme je samozřejmě bez problémů nechat společně na pastvině. Podporujte kladné a přátelské vztahy vašeho koně k ostatním koním. Uklidňuje ho to, podporuje jeho duševní rovnováhu a může si s nimi po koňsku hrát.

Znepřátelení
Na druhé straně ale existují také sousedé v boxes, kteří se nemohou vystát. Nenechají si ujít jedinou příležitost k tomu, aby se navzájem nedráždili a nekopaly do stěn boxu. Při žrádle jsou na sebe obzvlášť zlí. Nejlepší je přemístit znepřátelené koně tak, aby nestáli přímo vedle sebe. Je zbytečné jednoho či druhého stále dráždit přítomností neoblíbeného souseda.

DAJÍ SE KOŇSKÁ PŘÁTELSTVÍ VYSVĚTLIT?
Důvodem pro náklonnost mezi děma koňmi je často velká důvěrnost. Ti dva se znají od bezstarostného hříběcího věku, prostě už se znají celá léta! Jiní zase uzavřou přátelství během léta společně stráveného na pastvišti. O koňských přátelstvích toho ale moc konkrétního nevíme. Pravděpodobně při tom hraje velkou roli, tak jako u jiných zvířat, pach.

Respektujte náklonnost
I když o důvodech pro koňskou náklonnost nebo averzi víme jen velmi málo, neměli bychom stavět vedle sebe do boxů dva koně, kteří se nemohou vystát, a naopak ani nerozdělovat od sebe koně, kteří na sobě navzájem velmi lpí. Kdo svého koně dobře zná, ten to určitě nikdy neodělá!!!

ZLOZVYKY KONÍ

Většina zlozvyků ve stáji pramení z nudy. Kůň stojící celý den ve stáji má nedostatek pohybu a je mu věnováno málo pozornosti. Nahromaděná energie můževyústit v různé nepříjemné návykové chování. Stájové zlozvyky jsou pro jiné koně ve stáji "nakažlivé" a mohou snížit hodnotu koně. Při prodeji musí prodávající na tuto vadu upozornit. Pokud to opomene, může být koupě koně prohlášena za neplatnou. Nejčastěji se vyskytují následující stájové zlozvyky.

Okusování předmětů (většinou doprovázeno hltáním vzduchu)
Kůň se žeřáky zakousne do žlabu, do dveří nebo hrazení boxu a v mnoha případech při tom polkne vzduch. Proti tomuto zlozvyku existují nákrční řemeny, které mohou klkání znemožnit, pokud se však používají okamžitě v raném stádiu. Tyto řemeny mají zvlášť utvořené místo pro jícen a průdušnice, a mohou se proto utáhnout tak těsně okolo koňského krku, že kůň nemůže dát hlavu do polohy, která umožňuje klkání. Klkání vzduchu zhoršuje trávení a může způsobit plynovou koliku. Klkání můžeme částečně předejít tím, že na dveře a jiná místa, kam se kůň může zakousnout, dáme kovový plát, nebo dřevěné části potřeme hojně speciálním nátěrem, který koně odpuzuje. Nejlepší řešení je však dopřát koni dostatek rozptýlení a pohybu na čerstvém vzduchu.

Tkalcování
Tkalcování se projevuje tak, že kůň neustále přenáší svou váhu z jedné přední nohy na druhou zvláštním kývavým pohybem. Krk a hlava koně se současně kývají ze strany na stranu a přední nohy jsou rozkročené. Následkem je zbytečné opotřebovávání nohou a kopyt. Proti tomuto zlozvyku dáváme na dveře boxu speciální mříž (viz. obrázek vpravo), která má uprostřed vykrojený prostor pro hlavu koně. Tento prostor je však dostatečně úzký, aby kůň nemohl kývat hlavou sem a tam.

Kopání a hrabání
kopytyMezi stájové zlozvyky můžeme zařadit také kopání do stěn a dveří a hrabání kopyty o podlahu. Je to nepříjemný zlozvyk, kterým se ničí box a při kterém se kůň může navíc zranit.

Kousání a trhání přikrývek
Mezi koňmi nacházíme také vytrvalé kousače dek a pokrývek. Proti kousání existují poloviční náhubky, které se připevňují k ohlávce a tak koni znemožňují zakousnout se do vlastní pokrývky.

Při následujících špatných vlastnostech můžou hrát určitou roli genetické faktory, ale častěji jsou ovlivněny okolím a výchovou

Kousání a kopání
Někteří koně koušou a kopou, pokud je jim něco nevhod. Ve většině případů je to následek špatné výchovy.

Lekavost
Lekavý kůň reaguje na sebemenší podnět ve svém okolí úskokem či útěkem. Spatří-li jakýkoli pohyb, může se najednou splašit.

Stádový pud
Následkem silného stádového pudu je někdy to, že kůň přehnaně tíhne k jiným koním anechce od nich dobrovolně odejít. Pravděpodobně to pramení z nechuti koně být sám. Od přírody je to koneckonců zvíře sociální, které se cítí lépe ve sádě.

Hrabání předními kopyty
Hrabání předními kopyty je známkou netrpělivosti.

Odmítání poslušnosti
Kůň odmítá poslušnost při práci a dává to najevo vzpínáním či vyhazováním.

Vzpínání
Při vzpínání se kůň postaví na zadní nohy a obě přední zdvihne do vzduchu. Toto chování může poukazovat na agresy nebo strach koně. Pokud jezdec zamezí plašícímu se koni pohyb vpřed, může se kůň začít vzpínat. Na koních, kteří se často vzpínají, můžeme jezdit s martigalem. martigal nám umožní koně lépe ovládat. Vzpínání však není vždy následkem strachu. Může to být také známka přemíry energie a radosti ze života.

Vyhazování
Při vyhazování kůň napne hřbet do oblouku a skáče střídavě předníma a zadníma nohama do vzduchu. 5íkáme také, že kozluje. Koně, kteří stojí dlouhou dobu ve stáji, nekdy tímto způsobem ventilují přebytečnou energii, přičemž předvádí vskutku akrobatické a legrační poskoky. Vyhazování pod sedlem je často důsledkem protestu a odmítnutí poslušnosti. Vyhazováním se může kůň snažit zbavit se svého jezdce.

Poplašení a následné utíkání
Noční můra každého jezdce: kůň, který se splaší během vyjížďky do terénu. Kůň začne náhle splašeně utíkat, nereaguje na žádné pomůcky svého jezdce a běží hlava nehlava co nejrychleji může. Klid a rozvaha jezdce jsou nyní na místě. Nejdůležitější je nezpanikařit a dostat koně co nejrychleji zpět pod kontrolu, než vzniknou nebezpečné situace. Pokud se kůň často plaší, používáme martigal nebo ostřejší udidlo.

ŘEHTÁNÍ

Kdyby se filmoví režiséři jen trochu zabývali přirozeným chováním koní, nenechávali by je ve svých filmech neustále řehtat. Ve skutečnosti totiž nejsou koně vůbec povídaví a řehtají jen za určitých okolností.

Dorozumívání beze slov

Kdo se v koních vyzná, ví velmi dobře, jak jsou tato zvířata mlčenlivá. V prvních deseti minutách průměrného westernu uslyší divák koňské řehtání víckrát než ve stádu pětadvaceti až třiceti koní za celý den.

Neustálá výměna
Koně jsou spíše mlčenliví. Pro savce, náležejícím k býložravcům, a tedy k loveným zvířatům je důležité vydávat co možná nejméně zvuků, protože jinak by je jejich nepřátelé snadno mohli už zdaleka slyšet.
Komunikace uvnitř stáda probíhá pomocí držení hlavy a těla a minimálních změn směru pohledu, postavení uší a držení ocasu.

Hierarchie
Hierarchie ve stádu se obráží v komplexní "řeči". Zejména pohled koně, který má orné pole o velikosti téměř 360 stupňů, je velmi výmluvný. Komunikace řečí těla uvnitř stáda je naprosto jednoznačná.

Hlas koně
Mnohostrannost této řeči těla činí hlasovou komunikaci v podstatě zbytečnou. Přesto tato komunikace existuje, a to v nejrůznějších odstínech koňského hlasu od lehkého frkání po hlasité ržání. To koním umožňuje zůstávat v kontaktu i na delší vzdálenosti. Řehtání slouží i k hrozbě nebo varování.

Jak kůň řehtá?
Při řehtání ze sebe kůň vyráží nahromaděný vzduch v plicích, který při proudění hrtanem rozvibruje jeho hlasivky. Různý stupeň otevření hrdla a huby a držení pysků umožňuje koni regulovat napětí hlasivek, a tím i zvuk, který vydává. Síla, s jakou je vzduch vyrážen koněm hrtanem ven, zase určuje sílu a tóninu koňského řehtání.

Univerzální řeč - od lehkého frkání po hlasití ržání
Řehtání koně vykazuje nekonečně mnoho odstínů, ale postupně se naučíte porozumět všem nejdůležitějším významům koňské řeči.
Nejčastějším druhem koňského řehtání je volání. Jde o hlasité a spíše delší ržání. Když osamocený kůň vidí, že se jeho druhové od něho vzdalují, nebo je slyší v dálce, hlasitě ržá. Tak volá zpravidla kůň, který ztratil své stádo a čeká na odpověď ostatních koní.

Co je dobré vědět - Matka a mládě
Ve stádu koní spolu obzvlášť hodně komunikují matka a mládě. Když se hříbě od klisny více vzdálí, klisna jej volá: "Kde jsi?" Z tohoto tázavého volání se může vyvinout i hrozba nebo varování: "Pozor!", "Pojď zpátky!" anebo také obzvláště důrazné "Okamžitě se vrať!". Když se hříbě od své matky vzdálí příliš daleko, hledá ho klisna a přivolává zpět hlasitým voláním. Matka a hříbě se navzájem ihned poznají po hlase.

Rozumíte svému koni?

Řehtáním vyjadřuje kůň své nejrůznější pocity.

Varování
Varovné zvolání musí být pořádně hlasité, aby bylo ve volné přírodě dobře slyšet. Kůň nikdy neřehtá moc dlouho, aby nevyzradil šelmám, kde se jeho stádo zdržuje. Varovné zvolání se skládá většinou z celé řady spíše kratších výkřiků, které začínají ve vyšší tónině a pak neustále klesají. Kůň tím vyzývá celé stádo, aby se shromáždilo. V případě nebezpečí tkví síla ve svornosti a soudržnosti koní.

Hněv a hrozba
Chtějí-li koně zahnat svého soukmenovce - nebo jiné zvíře, skřípavě a vrtavě kvičí. Možná jste už někdy zaslechli, jak klisna při pastvě na louce vykázala příliš dotěrného hřebce zpátky na jeho místo.
Výhrůžné zvuky jsou slyšet i během krmení. Koně v sousedních boxech si navzájem vyhrožují kopáním do stěn a agresivním kvičením, většinou ještě doprovázeným položenýma ušima.
Za velmi dramatických okolností - jako třeba při souboji mezi dvěma hřebci - znějí skřeky soupeřících koní skutečně děsivě.

Radost
Když má kůň z něčeho radost, řehtá krátce a hlubokým hlasem, a to často vícekrát za sebou. To můžete slyšet, když mu dáváte krmení, když se vrátí jeho oblíbený druh do stáje, nebo vás tímto způsobem kůň také zdraví.